Úvod

Běh zůstává jednou z nejdostupnějších a nejrozšířenějších forem fyzické aktivity na celém světě. Navzdory pokrokům v monitorovací technologii, včetně rozšířeného používání nositelných zařízení GPS ke sledování tréninkové zátěže, se výskyt zranění souvisejících s běháním nesnížil. Zranění je i nadále hlavním faktorem, který vede jedince k přerušení běhání, což podtrhuje důležitost pochopení mechanismů, které jsou základem těchto stavů.

Tradičně se tréninková zátěž posuzuje v týdenním rámci, nejčastěji pomocí poměru akutní a chronické zátěže (ACWR), který se vypočítá porovnáním tréninkové zátěže z posledního týdne s průměrnou týdenní zátěží z předchozího měsíce. Tradiční modely pracovní zátěže nemusí zachycovat nejúčinnější strategie prevence běžeckých zranění za předpokladu, že nadměrné zvýšení zátěže v průběhu jednoho týdne předurčuje sportovce k nadměrným zraněním. Objevující se důkazy však naznačují, že období zranitelnosti při běhu může být podstatně kratší. Konkrétně se zdá, že náhlé zvýšení běžecké vzdálenosti v rámci jednoho tréninku hraje rozhodující roli při vzniku zranění.

Tato průzkumná studie představuje potenciální změnu paradigmatu: přechod od týdenního modelu k modelu jednoho sezení pro pochopení tréninkové zátěže a rizika zranění u běžců. Takový rámec může fyzioterapeutům poskytnout přesnější nástroje pro prevenci běžeckých zranění řízení zátěže a rehabilitace v klinické praxi. 

Metody 

Tato longitudinální explorativní studie využívala údaje ze studie Garmin-RUNSAFE Running Health s 18měsíčním obdobím sledování (červenec 2019 až leden 2021). Zápis do studie proběhl mezi červencem a prosincem 2019. Studie byla nahlášena v souladu s pokyny STROBE pro observační studie a statistická analýza, interpretace a hlášení byly ověřeny pomocí kontrolního seznamu CHAMP.

Běžci byli rekrutováni prostřednictvím zpravodajů Garmin, evropských běžeckých klubů a časopisů. Pro zařazení byli zvažováni ti, kteří souhlasili a vyplnili registrační dotazníky.

Kritéria pro zařazení:

1. Použití zařízení GPS Garmin s daty nahranými prostřednictvím aplikace Garmin Connect.
2. Ochota vyplňovat týdenní dotazníky o stavu zranění a anatomické lokalizaci.

Kritéria vyloučení:

1. Přítomnost muskuloskeletálního problému na počátku studie.
2. Nevyplnění základních nebo týdenních dotazníků.
3. Žádná zaznamenaná běžecká aktivita.
4. Hlášení zranění během následného sledování bez upřesnění, zda bylo traumatického nebo repetitivního původu.
5. Více než 10 dní mezi vlastnoručně nahlášeným zraněním a posledním zaznamenaným běháním.
6. Provádění běžeckých tréninků pouze pod nebo nad předem definované vzdálenosti (nižší než 500m nebo vyšší než 100km).

Postup 

Základní dotazníky zjišťovaly demografické údaje (věk, pohlaví, výšku, hmotnost), běžecké zkušenosti a anamnézu předchozích zranění. Týdenní dotazníky zachycovaly stav zranění a anatomickou lokalizaci problémů. Údaje o běžecké aktivitě, včetně vzdálenosti za sezení, byly automaticky zaznamenávány pomocí zařízení Garmin s GPS a přenášeny prostřednictvím aplikace Garmin Connect. Prostřednictvím systému založeného na API (Health API) byla tato data bezpečně přenášena na servery Aarhuské univerzity a výzkumné skupiny RUNSAFE.

Expozice

Studie měřila expozici především jako poměr mezi vzdáleností daného běhu a nejdelšího běhu absolvovaného v předchozích 30 dnech. Tento poměr odrážel, o kolik běžec překročil nebo nedosáhl svého předchozího maxima. Například uběhnutí 12 km po předchozím maximu 8 km se rovnalo poměru 1,5 (50% nárůst).

Pro lepší zachycení rizika úrazu byly relativní změny klasifikovány takto:

1. Regrese nebo ≤10% nárůst (reference)
2. Malý nárůst (>10-30% nárůst)
3. Mírný nárůst (>30-100% nárůst
4. Velký skok (>100% nárůst, tj. zdvojnásobení vzdálenosti)
5. Není možné (NP) - pokud neexistovala žádná předchozí referenční relace

Kromě změn v jednotlivých sezeních byly vypočteny také tradiční míry pracovní zátěže:

• Poměr akutní:chronická pracovní zátěže (ACWR): Celková vzdálenost 1 týdne ÷ průměr předchozích 3 týdnů.
• Poměr týden-týden: Celková vzdálenost za 1 týden ÷ celková vzdálenost za předchozí týden.

Pro kategorizaci hrotů v obou modelech byly použity stejné mezní hodnoty (10 %, 30 %, 100 %).

Primárním výsledkem bylo první vlastní hlášené zranění související s přetěžováním při běhu. Traumatická zranění (např. z pádů nebo podvrtnutí) byla považována za konkurenční rizika.

Výsledky 

Stav zranění byl hodnocen každý týden prostřednictvím automatických dotazníků. Běžci se klasifikovali jako:

1. Bez zranění
2. Bez zranění, ale s problémy (bolest/podráždění bez omezení běhu)
3. Zranění (bolest/podráždění při sníženém objemu, intenzitě nebo frekvenci běhu)

Pro účely analýzy byli za běžce, kteří dosáhli výsledku, považováni pouze ti, kteří se klasifikovali jako zranění (kategorie 3). Každý účastník byl dále požádán, aby uvedl, zda bylo zranění způsobeno přetížením (netraumatické) nebo traumatickými příčinami. Pokud zranění nebylo nahlášeno přesně v den běžeckého tréninku, bylo místo toho spojeno s posledním tréninkem dokončeným během předchozích 10 dnů, zatímco všechna zranění nahlášená více než 10 dnů po posledním tréninku byla vyloučena. Tato definice výsledku byla v souladu s konsensuálním prohlášením o běžeckých zraněních a dotazníkem výzkumného centra Oslo Trauma Research Center.

Zmatené proměnné 

Studie se zabývala možnými záměnami pomocí směrovaného acyklického grafu (DAG) pro vizualizaci kauzálních předpokladů. Zahrnutými matoucími faktory byly předchozí problémy spojené s běháním, index tělesné hmotnosti (BMI), pohlaví, věk a roky běžeckých zkušeností. Předchozí problémy byly vzaty v úvahu, protože jsou dobře známým rizikovým faktorem pro budoucí zranění a mohou ovlivnit délku běhu. Rozdíly mezi pohlavími byly spojeny s rozdíly v riziku zranění, intenzitě a délce běhu. Vyšší BMI zvyšuje mechanické namáhání muskuloskeletálních struktur a je trvale spojen se zvýšeným rizikem zranění. Vzhledem k prokázaným souvislostem se vznikem zranění byly zahrnuty také věk a běžecké zkušenosti. Velký počet zranění v souboru údajů zajistil dostatečnou statistickou sílu pro zohlednění těchto proměnných.

Statistické analýzy budou dále diskutovány v části Talk nerdy to me. 

Výsledky

Studie se zúčastnilo 5205 běžců, z nichž většina pocházela z Evropy a Severní Ameriky. Většinu tvořili muži (77,9 %) s průměrným věkem 45,8 let a průměrným BMI 24,2 kg/m². Účastníci měli v průměru téměř desetiletou běžeckou zkušenost a byli sledováni po dobu 80 běžeckých sezení, což představuje celkem více než půl milionu sezení.

Během sledovaného období nahlásilo zranění související s během 35 % běžců. Z toho 72 % bylo klasifikováno jako přetěžování a 28 % jako traumatické zranění. Zranění byla obvykle hlášena buď ve stejný den jako běh, nebo do jednoho až dvou dnů po něm. Po 200 trénincích se přibližně 30,5 % běžců setkalo s přetěžováním a 12 % s traumatickým zraněním.

Hlavním zjištěním analýzy bylo, že náhlé zvýšení uběhnuté vzdálenosti během jednoho běžeckého tréninku bylo jasně spojeno s vyšším rizikem přetěžování. V porovnání s postupným nárůstem o 10 % nebo méně se riziko výrazně zvýšilo v závislosti na velikosti nárůstu:

• Malá špička: riziko se zvýšilo o 64 % (HRR = 1,64)
• Mírný nárůst: riziko se zvýšilo o 52 % (HRR = 1,52)
• Velký nárůst: riziko se více než zdvojnásobilo (HRR = 2,28)

Naopak při hodnocení týdenního objemu tréninku pomocí poměru akutní a chronické zátěže (ACWR) se ukázalo, že skokové zvýšení běžecké zátěže chrání a je spojeno s nižším rizikem zranění. Když však byla jako metrika použita změna z týdne na týden, nebyla zjištěna žádná významná souvislost s rizikem zranění.

Analýzy citlivosti s použitím alternativních definic výsledků a mezních hodnot následně potvrdily, že zvýšení vzdálenosti při jednom běhu trvale zvyšuje riziko zranění souvisejících s během. I relativně malé zvýšení vzdálenosti o 1 % až 10 % oproti předchozí vzdálenosti bylo spojeno s vyšší mírou zranění.

Otázky a myšlenky

Zajímavé je, že souvislost mezi nárůstem zátěže a rizikem zranění nesleduje jednoduchý lineární trend. Malé výkyvy byly spojeny s o 64 % vyšším rizikem zranění, střední výkyvy s 52% nárůstem a velké výkyvy se 128% nárůstem. Ačkoli tento nelineární vztah zůstává předmětem diskuse - něčím, o čem pojednává následující odstavec - zjištění stále zdůrazňují hodnotu postupného přístupu k tréninkové progresi. Například po uběhnutí 10 km se obecně považuje za bezpečné zvýšit v následujícím tréninku výkon o maximálně 10 % (přibližně 1 km), zatímco větší skoky výrazně zvyšují riziko zranění. Vzhledem k tomu, že běžci na vzdálenost často mění svůj týdenní trénink tak, že kombinují dlouhé tréninky s nízkou intenzitou s kratšími tréninky s vysokou intenzitou (např. intervaly), nemusí být sledování změn na základě jednotlivých tréninků smysluplné. V této souvislosti by poměr akutní:chronické pracovní zátěže (ACWR) mohl poskytnout vhodnější měřítko pro prevenci běžeckých zranění.

Fyzioterapeuti by si měli uvědomit, že tréninková vzdálenost je pouze jedním z mnoha faktorů ovlivňujících prevenci běžeckých zranění. Zatímco studie zohledňovala proměnné, jako je BMI a pohlaví (přičemž BMI zůstává obzvláště diskutovaným faktorem ve vztahu ke zranění), další potenciální matoucí faktory - především biomechanické faktory - nebyly zahrnuty. To je důležité, protože jeden přehled nezjistil žádné konzistentní biomechanické rizikové faktory, pravděpodobně kvůli různorodé kvalitě studií a nespecifickým definicím zranění, zatímco jiný přehled identifikoval biomechanické souvislosti specifické pro zranění u běžců na dlouhé tratě. A konečně tento přehled článků nabízí praktické poznatky o biomechanických rizikových faktorech relevantních pro prevenci zranění souvisejících s běháním.

Dalo by se očekávat, že vztah mezi běžeckou vzdáleností a rizikem zranění bude mít lineární průběh, přičemž větší nárůst vzdálenosti povede k úměrně vyššímu riziku zranění. V této studii to však nebylo jasně pozorováno, pravděpodobně proto, že nebyly kontrolovány všechny relevantní faktory související se zraněním. Zejména proměnné vnější zátěže nebyly plně zohledněny: výsledky mohly ovlivnit změny nadmořské výšky, běžecký povrch, vystavení běhu do kopce nebo z kopce, kadence, délka kroku a obuv. Širší přehled o tom, jak lze hodnotit rizika běžeckých zranění, naleznete v tomto přehledu přehled studií

V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu některá metodologická omezení. Účastníci byli rekrutováni prostřednictvím zpravodaje Garmin, což je podskupina běžců, která nemusí odrážet běžnou běžeckou populaci, protože je pravděpodobné, že jsou lépe informováni o tréninkové zátěži, běžeckých zraněních prevenci, a optimalizaci výkonu. Kromě toho kategorizace příznaků - například označení "nezraněný, ale s problémy" - mohla být matoucí a mohla vnést zkreslení.

Mluvte se mnou jako s nerdem 

Vzhledem k tomu, že se jednalo o průzkumnou studii, autoři předem nepočítali potřebnou velikost vzorku ani statistickou sílu. Změny v uběhnuté vzdálenosti byly vyjádřeny jako poměry (na základě uběhnutých kilometrů), ale analýza používala jako časovou jednotku běžecké seance.

K modelování vztahu mezi tréninkovou zátěží a zraněním použili vícestavový Coxův regresní model. V tomto rámci se běžci mohli pohybovat mezi pěti "stavy expozice" (jak jsou definovány v části o expozici), dokud nedošlo ke zranění. Jakmile došlo ke zranění - ať už šlo o hlavní zranění, které je předmětem zájmu, nebo o jiné konkurenční zranění - dostal se běžec do konečného stavu, z něhož se nemohl vrátit, a jeho sledování v tomto stavu skončilo.

Pomocí statistické diagnostiky (logaritmické grafy a Grambschův a Therneauův test) testovali, zda předpoklady modelu (proporcionální míry rizika) platí. Pro zlepšení stability modelu byly vyloučeny extrémní datové body (relace s nevěrohodnými změnami vzdálenosti, např. >900 %).

Protože nebyl proveden výpočet síly a extrémní údaje byly vyloučeny, měly by být výsledky interpretovány spíše jako průzkumné a vytvářející hypotézy než jako definitivní. Vícestavový Coxův model je robustní metodou pro analýzu od doby do události s konkurenčními riziky, ale absence úplné kontroly všech faktorů ovlivňujících nemoc a průzkumný design omezují sílu příčinných závěrů, které lze vyvodit.

Závěrečné zprávy

• Špičky v rámci jednoho sezení mají větší význam než týdenní zátěž: Tato průzkumná studie navrhuje přehodnotit strategie prevence běžeckých zranění tím, že se zaměříme spíše na nárůsty v rámci jednoho tréninku než na týdenní součty. Náhlé zvýšení běžecké vzdálenosti během jednoho tréninku je silně spojeno s vyšším rizikem přetížení.

• Poměry týdenní pracovní zátěže mohou být zavádějící: Tradiční měřítka, jako je poměr akutní a chronické pracovní zátěže (ACWR), v této studii spolehlivě nepředpovídala riziko zranění. To naznačuje, že zaměření se pouze na týdenní součty může přehlédnout bezprostřednější rizika spojená s "příliš velkým množstvím a příliš brzy" v jednom běhu.
• Postupná progrese je nejbezpečnější: Při přípravě klientů na vzdálenostní cíle (např. 10 km, půlmaraton) jim doporučte zvyšovat kilometráž na sezení o ~1 km najednou, spíše než dělat velké skoky. Tento konzervativní přístup lépe odpovídá prevenci běžeckých zranění důkazy.
• Na individuálních rizikových faktorech stále záleží: Faktory, jako jsou předchozí zranění, BMI, věk a pohlaví, ovlivňují riziko zranění. I když je tréninková zátěž důležitá, fyzioterapeuti by měli přijmout holistické hodnocení, které zahrnuje i tyto osobní charakteristiky.
• Biomechanické proměnné a proměnné vnější zátěže zůstávají nedostatečně prozkoumány: V této studii nebyl řešen povrch, vystavení běhu do kopce/ z kopce, obuv, kadence a délka kroku, ale mohou významně přispívat k riziku zranění. Lékaři by měli tyto faktory v praxi nadále sledovat a upravovat.
• Poučte pacienty o načasování zranění: Mnoho přetěžovacích zranění se objevilo během 1-2 dnů po "běhu s hrotem". Vedení běžců ke sledování nejen toho, jak daleko běží, ale také toho, jak se jejich tělo cítí ve dnech následujících, je praktickým nástrojem prevence.
• Používejte zjištění jako vodítko, ne jako striktní pravidla: Protože se jednalo o průzkumnou studii, výsledky jsou hypotézami. Fyzioterapeuti by měli tyto poznatky kombinovat s klinickými odbornými znalostmi a kontextem pacienta, nikoli je uplatňovat jako rigidní prahové hodnoty.

Tento Klinický kurz Physiotutors vám pomůže zlepšit vaše dovednosti v oblasti běžecká rehabilitace a optimalizovat výsledky léčby pacientů.

Odkaz

Schuster Brandt Frandsen J, Hulme A, Parner ET, et alKolik běhu je příliš mnoho? Identifikace vysoce rizikových běhů v kohortové studii 5200 osob.British Journal of Sports Medicine 2025;59:1203-1210.